Kdysi dávno sužovaly zdejší kraj dvě hrůzné metly. Tak hrůzné, že pověst o tom se zachovala až po naše časy.

   V kraji se usadil strašlivý drak, který přepadal a děsil celé vesnice. Nebylo nikoho, kdo by se ubránil, kdo by se proti nestvůře odvážně postavil. A tak drak zběsile řádil podle své libosti. Ničil, dávil, zabíjel. Běda člověku nebo zvířeti, běda dvorci nebo vesnici, když nad nimi znenadání zašuměla zlověstná drakova křídla.

   Nikdo v širém okolí, nevěděl, kde má tato čtyřnohá příšera své doupě. Ba žádný si ani netroufal po tom pátrat. Podle směru drakova příletu i odletu se soudilo, že nestvůra sídlí někde v rozsáhlém skalním bludišti ve žlebech údolí Punkvy. Tyto dohady nebyly daleko od pravdy. Drak si zvolil za své obydlí člověku nepřístupné dno veliké propasti macošské. Tam si zřídil v prostranné a suché jeskyni svůj pelech. Zatím co za dne lovil a kořistil, k nočnímu odpočinku zalétal k Macoše, na jejíž závratně hluboké dno se dovedl bezpečně snášet dík svým mohutným křídlům. V propasti mohl v naprostém klidu odpočívat a macošská jezírka mu poskytovala dostatek dobré, chladné vody.

   Druhou a neméně hrůznou metlou kraje byla početná banda loupežníků. Tlupa, kterou vedl obratný i bezohledný lapka Obešlík, stala se během krátké doby postrachem a děsem lidských životů i majetku.

   Obešlík měl všude své zvědy a nic mu proto v širém kraji neušlo. Měšťané, vesničané a zvláště bohatí kupci, nepřestávali si stěžovat u markrabských úřadů. Prosili o pomoc a žádali, aby byla uspořádána trestní výprava proti loupežnické tlupě. Obešlík ale dlouho spravedlnosti obratně unikal a škodil vesele dál.

  Když už nebylo před Obešlíkem a jeho lapky bezpečno ani blízké okolí Brna, vypravil se proti loupežníkům sám markrabě s velikým oddílem zbrojného lidu. A tenkrát uhodila také poslední hodina tlupy! Loupežnická rota byla napřed pečlivě sledována, její pobyt v lesích vystopován a nakonec sevřena tak těsným kruhem pronásledovatelů, že už nebylo z něho úniku.

   Obešlík poznal, že je teď všemu konec a vzdal se. Zajatí loupežníci byli na místě pověšeni, Obešlík byl odveden v poutech na brněnský hrad. Tam byl postaven před soud a souzen za své nesčetné zločiny.

   Nad zlovolným loupežníkem Obešlíkem, škůdcem země i majetku, byl vynesen rozsudek daleko krutější a hroznější než byla ztráta hradla. „Obešlíku, náčelníku tlupy loupežnické, zbojníku a mordýři veliký, za trest na dno propasti Macochy spuštěn budeš. Jen bochník černého chleba bude ti dán na cestu, z níž pro tebe nebude už návratu.“

  Třetího dne po vynesení rozsudku byl lapka spoután řetězem, naložen na vůz a odvezen k Macoše, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Když pak ozbrojený průvod s odsouzencem přibyl do Vilémovic, v jejichž blízkosti se propast Macocha prostírá, zbrojnoši sundali loupežníka z vozu a svázaného jej vlekli lesními stezkami k propasti.  Hrůza a děs pojaly Obešlíka, že se chvěl na celém těle, když po přečtení rozsudku byl kolem prsou převázán provazem, k samému okraji prohlubně přiveden a zvolna spouštěn do propasti.

   Jak příšerně děsný byl pohled ke dnu veliké propasti! Loupežník s tvrdým srdcem, který se jindy nebál utratit třebas několik lidských životů, málem omdlel, když jen tak letmo zrakem přehlédl strmé stěny propasti. Macocha rozevírala svůj pekelný jícen, jako by chtěla nešťastníka pohltit. Nekonečně dlouho visel na provaze mezi nebem a zemí, než se nohama dotkl pevné půdy na dně. Za loupežníkem pak spustili ještě bochník černého chleba. Až jej dojí, zemře hladem!

  Provazy byly vytaženy nahoru a všechen ruch ustal. Obešlík osaměl v bráně hrůzné podzemní říše. Kolem vládlo mrtvé ticho, jen dravé vody Punkvy, které se objevují na dně Macochy, aby pak mizely v tajemných jícnech nesčetných děr a slují rušily svým hukotem klid této pustiny, do níž snad dosud lidská noha nevstoupila. Loupežník se rozhlížel po divoké propasti, kde se v šeru dohasínajícího dne leskly hladiny dvou jezírek a věděl, že mu již není pomoci a za několik dnů zemře hladem.

  Na krajinu padal zvolna přízrak noci, když tu náhle vysoko nad jícnem Macochy cosi ohromného přeletělo. Lapka zvedl hlavu vzhůru a ustrnul. Ke dnu propasti se pomalu snášela obrovská nestvůra. Zděšený Obešlík měl sotva dost času, aby se skryl v malé jeskyňce, odkud se zatajeným dechem pozoroval kroužení hrozného draka, který za malou chvíli usedl na dno propasti. Dračí nestvůra zašla nejprve k jezírku a tam se notně napojila. Pak se pomalu vydrápala po hlinitém nánosu k veliké jeskyni, kde měla své doupě. Netrvalo dlouho a dnem Macochy se rozléhal její chrapot. Drak usnul.

  Loupežník si bezděčně oddychl. Nestvůra jej zřejmě nezpozorovala. Byl tedy zatím uchráněn. Jeskyně mu poskytovala dobrý a suchý útulek a tak zmožen únavou a vším tím, co za tento den prožil, také neměl daleko do spánku.

  Když se ráno v propasti trochu rozednilo, drak se začal probouzet. Ale také Obešlík byl již vzhůru a v dobrém úkrytu, schován za velkým balvanem, bedlivě pozoroval drakovo počínání. Nestvůra se chvíli líně protahovala a svá ohavná, netopýři křídla roztahovala, jako by už chtěla vzlétnout. Pak sešla kolébavým krokem na malou rovinku u jezírek, několikrát zamávala křídly a už ve velkých obloucích kroužila prostorem Macochy, až přelétla její okraj a zmizela neznámým směrem.

V propasti byl teď klid, a proto mohl loupežník o všem uvažovat a přemýšlet. Byl si vědom, že dostat se ze dna Macochy bez cizí pomoci je nemožné. Kdyby tak měl drakova křídla! A to jej právě přivedlo na spásný nápad. Co kdyby si sedl drakovi na hřbet? Vždyť jedině tak by se mohl dostat z propasti a zachránit před smrtí. Ano, jedině drak tu může pomoci!

 Obešlík se už nemohl ani dočkat večera, tak netrpělivě nestvůru očekával. Bylo hodně šero, když zaslechl známý mu již šustot křídel. Drak se vracel. Nestvůra zalétla opět k jezírku, aby tam uhasila žízeň. Pak se vydrápala do svého skalního doupěte, z něhož se zanedlouho zase ozývalo její chrápání. Obešlík už měl svůj plán, ale při pohledu na nestvůru málem ztratil zase všechnu  odvahu. Nakonec však přece jen opatrně vyšplhal po šupinách křídel na její hřbet a pevně se zachytil mezi křídly.

  Spící drak, na štěstí pro Obešlíka nic nezpozoroval. Hned po ránu se několika mocnými rozmachy mohutných křídel vznesl ze dna propasti vzhůru a s ním také loupežník Obešlík, zoufale se držící za šupiny mezi jeho křídly. Za chvíli přelétli okraj propasti a drak si to namířil poledním směrem. Obešlík teď čekal jen na vhodný okamžik. Když se pak drak snesl blízko k zemi, sklouzl z jeho hřbetu a dopadl, jako zázrakem bez úrazu, do vysoké, lesní trávy. Byl zachráněn. Ušel jen o vlásek jisté smrti hladem na dně veliké propasti. Při tom ovšem nechtěl ani domyslit, co by se s ním bylo stalo, kdyby jej drak byl zpozoroval.

   Obešlík byl zachráněn a také na svobodě. Ale tuto draze získanou svobodu si musel ještě zasloužit a zajistit. Pozoroval dobře, kterým směrem drak z Macochy vylétá, kam směřuje. Právě na tom založil svůj plán. Kdyby se mu tak podařilo zahubit draka, jistě by se tímto činem nejen zasloužil o bezpečnost celého kraje, který by byl tak zbaven hrůzné metly, ale smyl by také svá dřívější provinění, který ostatně už tehdy, když byl na pokraji záhuby, upřímně a kajícně litoval.

  Dlouho nemeškal a odebral se do Brna. Ohlásil se u samotného markraběte a obšírně mu vypověděl, co se s ním a kolem něho sběhlo od chvíle, kdy byl spuštěn do propasti Macochy. Ale nejen to! Nabídl se dobrovolně, že se pokusí zahubit dračí nestvůru, jestliže mu pak budou odpuštěny činy, kterých se dopustil za loupežnického života. Překvapený markrabě nakonec souhlasil. Obešlík však ještě požádal o tři věci: živé tele, oštěp a nehašené vápno.

  Odvážný loupežník dostal co požadoval a odešel z brněnského hradu, aby se mohl poblíž propasti Macochy připravit k rozhodnému utkání s drakem. Předně si ostře nabrousil oštěp. Pak tele zabil, jeho vnitřnosti vyvrhl a břicho mu naplnil nehašený vápnem. Poté kůži opět sešil.  Když byl s přípravami hotov, bedlivě sledoval dráhu drakova odletu z Macochy a v širokém okruhu kolem propasti pátral po místu, kde nestvůra odpočívá, hledal potok nebo lesní pramen, kde se napájí. A štěstí mu přálo. Slabou hodinku od Macochy našel studánku, u níž objevil četné otisky dračích drápů. I rozhodl se, že na tomto místě podnikne svůj odvážný útok. Nejprve přinesl zabité tele a položil je poblíž studánky. Pak si vybral bezpečné místo v nedalekém hájku, odkud viděl ke studánce a kde byl před drakem dobře skryt. A trpělivě čekal.

     Krátce po poledni zaslechl ono zlopověstné šustění křídel a hrůzná bestie se už snášela na louku u studánky. Sotva však stanula na pevné půdě, projevovala jakýsi neklid. Podezíravě se rozhlížela a tu obrátila hlavu směrem, kde leželo mrtvé tele. Ihned se dychtivě vrhla na nenadálou kořist, několikrát otevřela a zase sevřela své strašné čelisti a tučné sousto zmizelo v  nenasytné tlamě. A pak provedl drak už jen to, co odvážný Obešlík očekával. Ukrutná žízeň hnala draka ke studánce, aby tam zapil tučný oběd. Drak pil tentokrát sotva malou chvíli, když se dal do strašného řvaní. Voda začala v jeho žaludku, naplněném nehašeným vápnem, působit. Nestvůra se zmítala z boku na bok a hroznou bolestí se válela po zemi. Její břicho přitom bobtnalo k prasknutí.

   Obešlík, který všechno bedlivě pozoroval, usoudil, že přišla jeho chvíle. Vystoupil s oštěpem v ruce z úkrytu a namířil si to rovnou k drakovi, aby mu zasadil poslední ránu. Vzduchem zasvištěl oštěp a dobře vedená rána proklála drakovi břicho. Ten jen zachroptěl a rázem bylo po něm.

  Dík odvaze a udatnosti někdejšího loupežníka byl širý kraj zbaven soužení. Obešlík tak odčinil nepěkné činy, kterých se kdysi dopustil. Dostalo se mu teď nejen odpuštění a svobody, ale byl také za svůj hrdinský čin bohatě odměněn.