U Blanska stával před staletími hrad Blansek, ze kterého dnes můžeme spatřit jen pobořené zdi. Vyprávět si však budeme o době, kdy se hrad hrdě tyčil nad údolím, do dálky svítily zdi jeho věže a paláce, strmé skály a hradby chránily jeho majitele a vojenskou posádku. Majitelem hradu byl rytíř Čertoryj. Vydržoval si na hradě sebranku zbrojnošů, z nichž nejeden utekl před katem. Sám byl však ze všech nejdivočejší a nejukrutnější. V době loupeživých rytířů patřil k těm nejhorším. Sklepení hradu bylo velikým vězením, kde v kobkách čekali přikováni vězni, které na cestách zajal, na zaplacení výkupného příbuznými. S těmi, co neměli, jak si život vyplatit, neměl slitování.
Všichni kupci a pocestní se okolí hradu zdaleka vyhýbali. Často tak Čertoryj doprovázený zbrojnou čeledí musel vyjíždět za svými výpady daleko do kraje, aby přivezl na hrad lup a další rukojmí. Hradní pán míval na hradě mnicha. Ten však už v bezbožném hradě nechtěl zůstat a jednou v noci utekl. Když se to Čertoryj od bdělé stráže dozvěděl, nechal pustit smečku psů a ti uprchlíka rozsápali. Jeden život navíc pro rytíře nic neznamenal. Nicméně hluboko v paměti se mu vynořila vzpomínka na zbožnou matku, která za života často s mnichem pobývala v hradní kapli na motlitbách. „Nu což, hrad má mít mnicha, bude ho tedy mít", řekl si. A hned poslal zbrojnoše do lesa, kde říčka Punkva opouští podzemí a kde v jeskyni dlouhá léta žil stařičký poustevník. Snad že nic neměl, snad že se zdál být bezvýznamným, nechával ho Čertoryj na pokoji. Nyní však nadešla chvíle setkání. Zbrojnoši přivedli poustevníka do rytířského sálu, kde Čertoryj zrovna hodoval a zvěřinu nezapomínal důkladně zapíjet. Nabídl poustevníkovi místo u stolu a pobídl ho k jídlu. Poustevník skromně usedl, jídlo však odmítl s tím, že se postí. To Čertoryje urazilo a hned otevřeně dává poustevníkovi nabídku, aby se stal hradním mnichem. To však bude muset rytíře jinak poslouchat a na půst zapomenout, když pán přikáže. A hned nechává nalít poustevníkovi plný džbán medoviny. Když i medovinu poustevník odmítl a navíc odmítl i rytířovu nabídku, prchlivost Čertoryje přemohla. Hodil po poustevníkovi těžkým pohárem, srazil ho z židle a omdlelého ho nechal hodit do hladomorny. Tam že se prý poustevník může postit ne, jak dlouho bude chtít on, ale jak rytíř přikáže. Po řadu dní si nechával rytíř přinášet večeři k mřížím hladomorny a zpupně se mnichovi, den ze dne slabšímu a hubenějšímu, posmíval. Muka poustevníka nebrala konce. Když však rytíř zakázal poustevníkovi dávat i vodu, zbylo v poustevníkovi života už jen jiskřička. Když pak Čertoryj znovu přišel k mřížím, aby se podíval, zda je poustevník ještě živ, tato jiskra stačila, aby se poustevník zvedl, upřeně se na rytíře podíval žhnoucím zrakem, vztáhl k němu ruku a zvolal: „Buď proklet rytíři a s tebou celý tvůj rod za hříchy, které přesáhly každou míru. Klid nenajdeš ani po smrti a tvé umrlé tělo se změní v kámen. Ten kámen pak bude po půlnoci den co den nad tvými hříchy plakat a hlasitě naříkat."
Pak poustevník ulehl na slámu a vydechnul naposled. Rytíř na kletby nic nedbal, ale když napřesrok v divoké pitce vypustil duši a byl dán do rodinné hrobky, jeho tělo se proměnilo v kámen.
A toto prokletí se přeneslo na syny a vnuky, až byla hrobka plná kamení, co každou půlnoc naříkalo a plakalo. Není divu, že hrad nejdříve opustilo služebnictvo, hrad pustl, a když poslední majitel odešel do světa s tím, že takto snad kletbu zlomí, na hrad se již nikdo nenastěhoval. Změnil se v rozvaliny a z těch se prý dodnes o půlnoci ozývá nářek a pláč Čertoryje a jeho potomků.
(Z knihy Z. Peši Pověsti a pohádky Od Svitavy, od Svratky)