Svatý Stanislav, krakovský biskup a patron Poláků, zemřel mučednickou smrtí. Polský král Boleslav II. Smělý ctěného a vzdělaného muže v zuřivosti napadl a uprostřed mše přímo u oltáře mu dal mečem rozpoltit lebku. Prý proto, že biskup opakovaně kritizoval jeho neřestný život, podrážeje tak autoritu ambiciózního vladaře, toužícího po stejné slávě, jakou měl jeho předchůdce Boleslav I. Chrabrý.
Vražda, k níž došlo 7. května 1079, nezůstala nepotrestána. Papež Řehoř VII. uvalil na krále církevní klatbu a lid proklel svého panovníka i jeho biřice. Boleslav byl zbaven koruny a opustiv zemi, uchýlil se do kláštera v Korutanech, kde krátce nato zemřel. Krakovský biskup-mučedník byl o pár desítek let později prohlášen za svatého, jehož svátek slavíme ve výroční den jeho mučednické smrti.
 
Od dob světcova skonu uplynulo pak více než šest století. Psal se rok 1683 a Evropu, sotva se vzpamatovávající z hrůz třicetileté války a následných hladomorů a morových epidemií, zasáhlo turecké nebezpečí. Turci oblehli 14. července Vídeň, chystali se ji dobýt a ovládnout celý kraj.
Zástupy křesťanských bojovníků z Čech, Moravy a Polska přicházely Vídni na pomoc. Vojsko polského krále Jana Sobieského přenocovalo těsně před rozhodující bitvou v Brně, jeden z oddílů však se uchýlil do nedaleké Černé Hory a jeho velitel, mladý rytíř Zikmund Łaski, požádal o nocleh na černohorském zámku.
Zdejším úředníkem, správcem polesí, byl Kristián Gerstenkorn, jehož nejstarší dcera, šestnáctiletá Regina, byla v celém okolí známa svou výjimečnou krásou i ušlechtilostí ducha.
Příjezd polského rytíře a jeho oddílu vzbudil v obci pozornost. A tak se stalo, že nájemce zdejších ledkáren, Karel Václav Trčka, rozhodl se uspořádat na počest polských hrdinů slavnostní večeři. Byl na ni pozván nejen Zikmund Łaski, ale také Kristián Gerstenkorn s dcerou a bořitovský farář Karel Leopold  Svoboda. Přítomna byla i Trčkova dcera Terezie se svým snoubencem, lesníkem Stanislavem.
Snad jméno toho mladého muže zapříčinilo, že se řeč stolovníků stočila na polského patrona. Farář Svoboda chtěl hosta ubezpečit o tom, že i v našich krajích si svatého Stanislava vážíme, že známe podrobnosti z jeho života, a zapředl delší rozhovor na toto téma. Chtěl udělat rytíři radost a v záplavě slov si nevšiml zachmuřeného výrazu na tváři mladého muže, v níž se po celou dobu farářova vyprávění zračily stále větší rozpaky.
Nakonec Zikmunda vysvobodil hostitel:
„Nechte už, důstojnosti, ty vaše svaté konečně spát. Váš korbel vysychá!“ pravil bujaře a odtáhl duchovního k hloučku smějících se přátel, rozkurážených výborným černohorským pivem.
     Chmurný výraz v Zikmundově tváři nezůstal dlouho. Za několik okamžiků vstoupila do sálu krásná Regina Gerstenkornová v doprovodu otce a ihned zamířili k osamělému rytíři. Zámecký úředník nešetřil slovy chvály nad udatností a odvahou polských vojáků, zatímco Zikmund nespouštěl oči ze spanilé dívky.
     
     Nazítří za rozbřesku odjel Zikmundův oddíl do Brna, kde se připojil k vojsku krále Jana Sobieského a společně vyrazili na Turka.
     Bitva před Vídní 12. září 1683 skončila slavným vítězstvím křesťanů. Vojsko Mustafovo bylo rozprášeno a Turci posléze vyhnáni z Uherské nížiny. Polští hrdinové vyrazili k domovu a jejich cesta vedla opět přes Černou Horu. Na jednom z vozů vezli těžce raněného důstojníka. Byl to Zikmund Łaski.
     Regina Gerstenkornová se rytíře ujala, ošetřovala ho po několik měsíců, příštího jara byl rytíř opět zdráv a oba mladí lidé věděli, že již nikdy nechtějí žít jeden bez druhého.
Blížil se 7. květen 1684 a Reginin otec chtěl oslavit zásnuby své dcery právě v tento památný den. Domníval se, že spojí-li zásnubní hostinu s oslavou polského patrona Stanislava, bude jeho budoucí zeť dvojnásobně poctěn. Mrzelo ho jen, že Zikmundovi rodiče již dávno nežijí. Těšil se, že bude mít tu čest přivítat na zámku starou polskou šlechtu.
Termín zásnub se blížil a Zikmund Łaski nechtěl svého budoucího tchána urazit. Zoufale předstíraje, že první dny máje, měsíce lásky, jsou ty nejšťastnější v jeho žití a že se již nemůže dočkat 7. května, sedl jednoho večera na koně a ujížděl na bořitovskou faru.
Otce Svobodu zastihl v kostele a v temnu zpovědnice mu otevřel své srdce. Kněz, jindy výřečný tlouštík, v rozpacích ztratil řeč. Po dobu rytířova vyprávění potřásal nevěřícně hlavou a nervózně poposedal, pak pochopiv vážnost situace, jal se zoufale hledat slova útěchy:
"Ubohý pane, nevím si rady. Jsem prostý venkovský páter, neznalý tajných nauk. Pán Bůh mi doposud nedopřál setkat se s tak hrůzným projevem ďábelství. Jezuita Vilém, můj přítel ze studií, je znalý exorcismu, ten by snad poradil, dlí však žel v cizině. Musíme získat čas. Není vám jiného zbytí, než ještě jednou, doufejme naposled, přečkat ty hrůzné hodiny snad v hloubi lesa, daleko od lidí. Jste schopen to zvládnout bez lidských obětí?
"Miluji Reginu a nechci ublížit jí ani jinému, však ďábel, co ve mně dřímá, je neúprosný. Ten den se blíží a já bohužel cítím, že svůj boj s peklem v něm opět prohraju."
Ukončiv zpověď, následoval kněz rytíře na zámek. Oba pak důrazně žádali Gerstenkorna, aby termín zásnub o týden odložil a lidem v Černé Hoře přísně zakázal chodit v den svátku svatého Stanislava po setmění do lesa.
„Nerozumím podivným polským pověrám,“ kroutil hlavou nechápající otec, „a zaráží mě, že i vy, důstojnosti, si necháte namluvit nesmysly o jakémsi nebezpečí. V černohorských lesích odedávna řádili loupežníci, to je pravda, ale nikdy jsem neslyšel, že by je právě svátek patrona Poláků vedl k nějaké mimořádné aktivitě.“
„Ale mohli by se zde třeba objevit vlci,“ namítl farář téměř šeptem.
„Cože, vlci? Ti byli v těchto krajích vyhubení krátce poté, co tudy prošel Torstenson. Staří vesničané mi vyprávěli, jak na ně kladli pasti. - To víte, Švédi to tu řádně vydrancovali! Byl hlad.“
„Ale co kdyby přece jen -“ bránil se duchovní.
„No dobrá, ať je tedy po vašem! Zásnuby odložíme, svátek svatého Stanislava oslavíme pro jistotu v bezpečí zámku při dobrém víně a pivu a vy nám, otče, budete vyprávět příběhy ze života svatých mučedníků!“ šibalsky ukončil nevěstin otec svou řeč.
 
Nadešel večer obávaného dne. Hosté v hodovní síni byli již po večeři a sklepmistr se chystal narazit další sud. Regina netrpělivě čekala na příchod Zikmunda. Uprostřed jídla se někam vytratil a stále nepřicházel. Rozmrzelá byla i její přítelkyně Terezie Trčková. Nemohla se dočkat svého snoubence Stanislava, kterého prý zdržely služební povinnosti.
Náhle do síně vpadl sluha se zprávou, že lesník Stanislav vzkazuje, že na hostinu bohužel nepřijde. Hejtman Jiří Erazim Lukáš mu uložil ještě dnes v noci zastřelit obrovského vlka, kterého krátce po soumraku spatřili vesničané na kraji lesa v blízkosti zámku.
Kristiánu Gerstenkornovi přelétl po tváři stín. Rozhlédl se po přítomných a zachytil vyděšený farářův pohled.
"Kde je Regina?" vykřikl duchovní. "Před chvílí tu seděla!" zíral na uprázdněnou židli.
"Rozbolela jí hlava a šla se chvíli projít," odpověděla Terezie. "Zikmund se někam vzdálil, snad ho šla hledat," dodala bezelstně.
Oba muži spěšně opustili síň. Prohlédli okolí zámku, však po dívce ani stopy. Vyrazili do tmy směrem k lesu. Urazili již hezký kus cesty, tma houstla a udýchaný farář se zastavil, opřel o strom a odpočíval. Kristián na něj pohlédl a oba měli v očích stejnou otázku:
„Kam vlastně běžíme, co chceme dělat?“
„Bůh mi odpustí, ale jsou věci mezi nebem a zemí, ke kterým jsem zatím ani v bibli nenašel vysvětlení,“ šeptal třesoucím se hlasem duchovní, otíraje si zpocené čelo. "Navíc jsem vázán zpovědním tajemstvím, takže nemohu -"
Správce se nadechl, jeho slova však přerušilo táhlé vlčí zavytí. Zaznělo z těsné blízkosti, z křoví, vzdáleného jen několik stop, a vzápětí se na cestě vynořil přízrak zvířete. Nestvůrně obrovitého vlka, jehož obrysy osvítil měsíc.
Oba muži se v panice rozběhli do tmy. Kněz po několika skocích klopýtl, narazil na strom a nohy mu uklouzly po jehličí. Jeho zavalité tělo se skutálelo z příkrého břehu po levé straně cesty a sjelo do potoka.
Správce vyrazil na opačnou stranu. Proplétal se mezi stromy, přeskakoval kameny, až ucítil za krkem horký dech vlkodlaka.
      Vtom zazněl výstřel, zvíře zavylo a padlo na jehličí.
Ještě několik vteřin trvalo, než se Gerstenkorn zastavil a odvážil ohlédnout. Pak pomalými kroky došel až k místu, kde se bestie svíjela na zemi ve smrtelné křeči.
„Nepřibližujte se k němu!“ zaznělo varovně z úst myslivce Stanislava, který doběhl s puškou, jsa odhodlán netvora dorazit.
Druhý výstřel však již nezazněl. Zbraň vypadla lovci leknutím z ruky a oba muži zůstali stát, ztuhlí hrůzou. Měsíc, který právě vyplul z mraků, ozářil bledou tvář na zemi ležícího rytíře Zikmunda Łaskiho.
Promáčený a strachy polomrtvý farář Svoboda, kterého se mužům podařilo vytáhnout z vody, stačil ještě umírajícímu udělit svátost posledního pomazání.
 
Nad otevřeným hrobem šlechtice promluvil pak kněz k přítomnému zástupu:
„Sám mi uložil, abych vám podal vysvětlení. Jeho smrt byla vysvobozením z prokletí. Byl posledním potomkem králova biřice, který kdys při mši svaté vztáh ruku na biskupa krakovského. Dávný Zikmundův předek byl oním vrahem, co na rozkaz Boleslava II. Smělého sprovodil z tohoto světa svatého Stanislava. Kletba až dosud pronásledovala členy rodu po staletí. V den výročí smrti světce se za trest měnili ve vlkodlaky.
Ubohý rytíř nenáviděl život, chtěl zemřít, vyhledával nebezpečí, smrt však nepřicházela. Až láska k Regině ho naplnila nadějí. Věřil, že přečká-li ještě jednou den svého prokletí, bude pak snad již vysvobozen. Leč nezdařilo se. Smrt si jej našla právě ve chvíli, kdy ho život začal  těšit. Přijal ji z rukou mučedníkova jmenovce. Bůh mu dopřej věčnou spásu, svůj očistec si prožil na zemi.“
Kněz domluvil, hroudy hlíny překryly víko rakve a naplnily hrob. U zdi památného bořitovského kostela tak byla po šesti stech letech dopsána legenda o svatém Stanislavovi.
 

Mgr. Eva Nečasová
  

Poznámka:
Příběh je napsán na motivy pověsti, zaznamenané Josefem Pilnáčkem (Paměti městyse Černé Hory, Černá Hora 1926, s. 203-204), který její text převzal od Josefa Sýkory (blíže nepopsaná publikace). Pověst byla údajně otištěna též v jistém propagačním věstníku, vydaném neznámo kdy a kým "pro účely povznesení návštěvy cizinců".
Událost se měla odehrát v době, kdy majitelem černohorského panství byl Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna.  Bylo jednou z jeho četných držav a majitel sám na zdejším zámku trvale nežil. V budově se nacházely byty úředníků. Bydlel zde hejtman, polesný, důchodní, několik písařů apod., dále zde byly kanceláře, sýpka a také vězení. K panství patřilo 19 vsí, několik rybníků a mlýnů, pivovar a lihovar, sušárna, bednárna a ledkárna a také špitál.
Dvojí průchod polského vojenského oddílu, směřujícího k Vídni a vracejícího se po bitvě s Turky zpět, uvádí Pilnáček dle ústního podání. Jména většiny hlavních hrdinů příběhu lze však historicky doložit:
 Hejtman jménem Jiří Erazim Lukáš skutečně působil v 80. letech 17. století v Černé Hoře, což dokládají purkrechtní registra obce Jestřebí, založená roku 1659. Dalším pramenem pak je dle Pilnáčka nejstarší bořitovská křestní matrika a matrika sňatků, která uvádí svatbu Jiřího Erazima Lukáše s pannou Julianou, dcerou Jana Maxmiliana Starta (Starla), "knížecího hofzolmistra ve Valčicích (Valticích)"v roce 1678.
Kristián Gerstenkorn je v téže matrice uváděn k roku 1682 jako polesný.
Karel Václav Trčka je uveden jako "havíř", tj. správce černohorské ledkárny, v kupní smlouvě z 15. února 1684, založené dle Pilnáčka v Moravském zemském archivu v Brně.
Bořitovského faráře Karla Leopolda Svobodu nacházíme jako duchovního správce příslušné farnosti rovněž v 80. letech 17. století. V roce 1689 byl pak přeložen do Trnávky, kde roku 1691 zemřel (oddíl Parochii et cooperatores, Hausprotokol fary v Bořitově).
            Josef Pilnáček výše uvedenou pověst pro zajímavost zapsal ve své odborné publikaci a usoudil, že zde zřejmě došlo k neštěstí při honu, kdy byl omylem zastřelen člověk a lidská fantazie a pověrčivost přetvořila skutečnou událost ve výše uvedený příběh.