Karolina Meineke - tajná choť anglického krále

27. listopad 1768, Hildesheim
31. leden 1815, Blansko

 

V Blansku se v lednu 1815 uzavřela pohnutá životní pouť baronesy Karoliny Meineke. Tato zajímavá žena se narodila roku 1768 v hannoverském Hildesheimu, v rodině generála Johanna von Linsingen, osobního přítele anglického krále Jiřího III. a jeho choti, královny Charlotty Sofie. V roce 1790 se mladá Karolina von Linsingen  seznámila v Hannoveru s princem Williamem, vévodou z Clarence, jedním ze synů anglického královského páru. Netrvalo dlouho a Karolina a princ William se do sebe zamilovali. Karolina dokonce svolila k sňatku. Protože si však oba milenci byli vědomi nerovnosti svého rodového postavení, odehrála se svatba tajně 21. srpna 1791 (V den princových narozenin!) v lesní kapli u Bad Pyrmontu.
O necelý rok později vyšla pravda o manželství najevo a záhy vypukl skandál.  Jasně se ukázalo, že konvence tehdejší společnosti jsou pro vztah nepřekonatelnou překážkou. Královská rodina, především energická královna Charlotta Sofie, Karolinu odmítla mezi sebe přijmout, přestože sňatek byl z církevního hlediska platný. Karolina, která již byla těhotná, nakonec na nátlak z Londýna zvolila bolestné řešení – souhlasila s rozvodem a odloučením od milovaného prince. Pod dojmem těchto událostí pak v listopadu 1792 údajně potratila. (Ve skutečnosti jí však bylo zamlčeno, že dítě – chlapec – přežilo, a bylo dáno pod cizím jménem na vychování do bohaté židovské rodiny.) Krátce po předčasném porodu se manželé museli navždy rozloučit.
Není divu, že Karolina z prožitých útrap vážně onemocněla. Nakonec upadla do stavu podivné mdloby, kdy ji už i zkušení lékaři považovali za mrtvou. Pouze mladý lékař Adolf Meineke, který Karolinu také ošetřoval, hypotéze o smrti neuvěřil a nesvolil k pohřbu. Po několika dnech jako zázrakem skutečně procitla. Adolf Meineke si záhy získal její velkou náklonnost a brzy se konala i svatba. Oba pak odešli z Hannoverska nejprve do Berlína a posléze do Blanska, kde Dr. Meineke přijal místo důlního rady v železárnách starohraběte Huga Františka ze Salmu. Karolina tedy žila s manželem a jejich dcerou Henriettou na blanenském zámku. Zde také vznikaly její proslulé dopisy, v nichž Karolina popisuje příběh své dávné nenaplněné lásky, a které se později staly základem literárního zpracování jejího nevšedního osudu. Součástí dopisů jsou často i verše prozrazující Karolinino básnické nadání. Rodina Meineke později z Blanska odešla, ale Karolina se sem často vracela na návštěvy k dceři, provdané za správce blanenských železáren Karla Teubnera. Při jedné z těchto návštěv zde Karolina Meineke 31. ledna 1815 zemřela a byla pohřbena na hřbitově u kostela sv. Martina. Nedožila se tedy toho, že se princ William stal v roce 1830 po smrti svého staršího bratra Jiřího IV. anglickým králem Vilémem IV. Protože Vilémovo další manželství již zůstalo bezdětné, měl po jeho smrti v roce 1837 vlastně na anglický trůn usednout jediný legitimní ( Protože z platného manželství s Karolinou vzešlý!) dědic – onen při porodu údajně zemřelý syn, žijící pod jménem Hans Georg Meyer v Hannoversku, a ne králova neteř, mladičká Viktorie. Historie je ovšem plná podobných paradoxů...
Hrob ženy, která mohla být anglickou královnou, se na bývalém blanenském hřbitově u sv. Martina nezachoval, avšak připomíná ji symbolický náhrobní památník, který nahradil původní pamětní desku z roku 1882, a také rozárium vysázené v okolí kostela na její památku v roce 2008.  Portréty všech tří aktérů podivného milostného trojůhelníku, totiž Karoliny, prince Williama a Adolfa Meinekeho pak spatříte na blanenském zámku.

Karel Absolon - vědec evropského věhlasu

16. červen 1877, Boskovice
6. říjen 1960, Brno

 

Karel Absolon byl synem lékaře MUDr. Vilibalda Absolona a jeho manželky Karly, dcery MUDr. Jindřicha Wankla. V pěti letech mu zemřel otec, kterého nahradil dr. Wankel a na jeho další vývoj měl velký vliv. Po maturitě v Brně v roce 1899 začal studovat na české univerzitě v Praze přírodní vědy a geografii. Na doktora filozofie byl promován v roce 1903. Od roku 1908 se stal kustodem geologických sbírek Moravského muzea v Brně, kde vybudoval a vedl diluviální oddělení. V roce 1927 byl jmenován bezplatným řádným profesorem geografie Karlovy univerzity.

Speciálně se věnoval území Moravského krasu, které systematicky prozkoumal, zmapoval a popsal po stránce speleologické, paleontologické i archeologické. Jeho zásluhou byla zpřístupněna propast Macocha, probádaná jeskyně Pekárna, objeveny jeskyně Punkevní a další prostory za starou Kateřinskou jeskyní.

Kromě výzkumů v Moravském krasu mají největší význam Absolonovy výzkumy pod Pálavskými vrchy ve sprašových vrstvách u Dolních Věstonic, sídlišti pleistocénního člověka.

Vedle vědecké činnosti vyvíjel i obrovskou popularizační činnost. Vykonal bezpočet přednášek, byl sugestivní řečník. Napsal stovky a stovky článků odborných i popularizačních, redigoval „Časopis Moravského muzea“ a časopis „Příroda“.

Dvousvazkový „Moravský kras“ byl vydán v roce 1970, deset let po smrti autora.

Univerzitní profesor dr. Karel Absolon je pochován na čestném hřbitově Ústředního hřbitova v Brně.

MUDr. Jaroslav Bakeš – bojovník se zákeřným nepřítelem

16. září 1871, Blansko
6. říjen 1930, Nadworna (Polsko)


Chirurgové, provázející člověka v tragických chvílích jeho života, vedou dlouhodobý boj s neporozuměním společnosti, národů i celých historických epoch. Než dospěla chirurgie k bodu, v němž se dnes nacházíme, byla lidská existence na naší planetě do značné míry složitou otázkou nahodilosti. K dosažení zmíněného bodu došlo za přispění stovek lékařů, ke kterým se řadí takoví velikáni jako například MUDr. Jaroslav Bakeš, chirurg, přírodovědec, badatel a filantrop.
Jeho otec František, byl poslancem v královské sněmovně. Nejsilněji však na dr. Bakeše zapůsobil dědeček J.Wankel, uznávaný a význačný lékař, archeolog, antropolog a speleolog.
Lásku k umění a kultuře u něj začala pěstovat jeho matka, Lucie Bakešová. Byla to vzdělaná a kultivovaná žena a velká obdivovatelka skladatele Leoše Janáčka.
Dr. Bakeš se dostal poprvé do kontaktu s medicínou při studiu prehistorických koster, a to jak lidských, tak zvířecích, o jejichž anatomii se zajímal především. Pod vlivem těchto zkušeností zamířil hned po ukončení základního vzdělání v Brně do Vídně studovat medicínu.
Po absolutoriu v roce 1895 získával první zkušenosti na interně v Schroettersu a při praxi na pediatrii ve Wiederhoferu. A právě v této době se projevuje široký záběr jeho zájmů a vědomostí. Zúčastní se expedice ornitologů a zoologů do Řecka a na středozemní ostrovy.
V roce 1897 nastupuje na I. fakultní chirurgickou kliniku ve Vídni. Začleňuje se do elitní skupiny chirurgů, kteří se prosazují v oblasti chirurgie, ale i na veřejnosti. Absolvuje stáže v nejpřednějších evropských ústavech a chirurgických klinikách, získává zkušenosti z oblasti gynekologie.
V roce 1902 je zvolen na místo ředitele nemocnice v Třebíči. Tam napsal své studie o chirurgii hlavy a krku, o kýle a jiné. Je jmenován primářem chirurgického oddělení v nové budově nemocnice u Svaté Anny v Brně a současně docentem na katedře první pomoci na Vysokém učení technickém. Tím byl založen první a rozhodující krok k založení druhé vysoké školy na českém území – dnešní Masarykovy univerzity.
Od května 1922 působí v zemské chirurgické nemocnici na Žlutém kopci v Brně, která dnes nese jeho jméno. Tam pokračoval v práci a vědeckých výzkumech v chirurgii.
Nejvíce dr. Jaroslava Bakeše charakterizuje jeho smysl pro dobročinnost. S účastí a se soucitem přistupoval ke všem pacientům postiženým rakovinou.
21. 6. 1928 založil se svou matkou Lucií Bakešovou v Brně Dům útěchy. Chtěl vytvořit ústav specializovaný na výzkum a léčbu rakoviny. Obklopili se nadanými lékaři, sestrami a dalším zdravotnickým personálem. Pozorování všech pacientů s nevyléčitelnou formou rakoviny sloužilo k vědeckým účelům. Brněnský Dům útěchy byl příkladem pro nově vznikající ústavy v celé Evropě. Oficiálně se dveře ústavu otevřely 13.1.1935, a dr. J. Bakeš se toho již nedožil. Zemřel 6. 10. 1930.
Ve své závěti ustanovil za hlavního dědice Dům útěchy, přejmenovaný později na Masarykův onkologický ústav, který je špičkovým pracovištěm a ústavem na výzkum rakoviny v republice.

Karel Jaroslav Maška – objevitel tajemství pravěku

28. srpen 1851, Blansko
6. únor 1916, Brno

 

Proslavil se archeologickým průzkumem pravěku Moravy. Už jako student jezdil pomáhat dr. Wanklovi při výkopech a odborných pracech v Moravském krasu. U dr. Wankla získal Maška nejlepší základy a nadšení pro studium pravěku.

Po studiích v Brně a ve Vídni, kde na univerzitě získal aprobaci středoškolského profesora matematiky a deskriptivní geometrie, se vedle pedagogické činnosti věnoval archeologickému průzkumu. V roce 1874 nastoupil jako suplující profesor na německé reálce v Jihlavě. V roce 1875 byl přeložen na německou zemskou vyšší reálku ve Znojmě, v jehož okolí objevil a popsal pravěké sídliště a pohřebiště z mladší doby kamenné a z doby hradištní. V jeskyni Šipka ve Štramberku objevil 26. 8. 1880 úlomek neandrtálské dětské čelisti, která se stala světoznámou. Byl objevitelem světoznámých nalezišť Předmostí u Přerova, kde 7.8.1894 nalezl hromadný hrob lovců mamutů. Maška publikoval do různých časopisů, do knihy Moravské Kravařsko přispěl statí „ Z pravěku Kravařska“. Psal také vědecké články do moravských časopisů, ale nezřídka publikoval v odborných vídeňských či berlínských periodicích.

Za svého života shromáždil značnou sbírku pravěkých vykopávek, ale její velká část padla za oběť požáru. Zbylá část sbírky je vystavena v expozici Antropos v Brně.

Za svého života byl členem významných vědeckých společností, např. České Akademie pro vědy, slovesnost a umění v Praze, Muzea českých starožitníků ve Vratislavi, Moravské muzejní společnosti v Brně a Vlasteneckého musejního spolku V Telči.

V roce 1905, ještě za svého života byl jmenován Čestným občanem města Blanska, je také čestným občanem Telče. V roce 1906 byl jmenován rytířem řádu Františka Josefa a v roce 1913 byl zvolen členem Královské české společnosti nauk. Do penze v roce 1915 odešel jako dvorní rada.

V roce 1923 byla K. J. Maškovi odhalena pamětní deska v jeskyni Šipka.

Karel z Reichenbachu - čaroděj průmyslového věku

12. únor 1788, Stuttgart
19. leden 1869, Lipsko


PhDr. Karel Ludvík z Reichenbachu byl po dobu dvaceti let pevně spjat s Blanskem a Moravským krasem. Tento doktor filozofie a vynikající chemik působil v letech 1821–1840 zprvu jako zaměstnanec Salmových železáren, později jako jejich ředitel a od roku 1831 i jako ředitel Salmova panství. Vykonal mnoho pro speleologii, napsal geologické pojednání o blanenském okolí, první popsal pád blanenského meteoritu z 25. listopadu 1833. Jeho dílem je také první geologická mapa Blanenska.

Dosud málo je také znám fakt, že v Blansku ve své laboratoři roce 1833 Reichenbach objevil a izoloval z dehtu z bukového dřeva zvláštní směs vyšších nasycených alifatických uhlovodíků (alkanů). Nazval ji prostě: parafín. Reichenbachův blanenský objev dnes nalézá své využití nejen při výrobě svíček, ale i v dalších oborech. V kosmetice, lázeňství nebo při průmyslové výrobě nejrůznějších speciálních vosků. Od lyžařských přes automobilové, až po ty na obuv...

Po roce 1840 se usadil na svém zámečku Kobenzl u Vídně, kde se jeho vědecká činnost přesunuje na pole tehdy zcela neprobádané, na průzkum vyšší nervové činnosti člověka. Už v Blansku zpozoroval u jistých jedinců, jenž nazval senzitivními, jisté vyřazování magnetických vln, které nazval OD. Pro toto bádání byl zesměšňován, dnes se nám však jeví jako člověk, jehož badatelské závěry se v podstatě neliší od moderních metod léčby sugescí.

V roce 1880 vyšla v Lipsku knížka „Karolína z Linsingenů, choť anglického prince“ s podtitulem „Neotištěné dopisy a pojednání z pozůstalosti svobodného pána Karla z Reichenbachu“. Její obsah vzbudil senzaci v celé Evropě, a protože hrdinka dopisů Karolína /1768 až 1815/ prožila část života i v Blansku, kde také zemřela, knížka zpopularizovala i toto místo.

Stanislav Rolínek - obdivuhodný sochař samouk

9. únor 1902, Bořitov
31. červenec 1931, Bořitov
 

Do školy chodil v Bořitově, do měšťanky v Rájci – Jestřebí. V roce 1916 se začal učit čalouníkem v Černé Hoře, v roce 1919 dostal výuční list a pracoval zde do konce ledna 1924, kdy odjel do plicního sanatoria v Pasekách, aby si léčil tuberkulózu. Lékaři mu doporučili co nejčastější pobyt na čerstvém vzduchu. Rolínek toho využil ke svým prvním sochařským pracím.

Začal tesat dívčí hlavu v nadživotní velikosti v pískovcovém lomu u Bořitova. Zde ho rušili zvědavci, proto chodil na zalesněný kopec Chlum, kde vytesal v pískovcových skalách sousoší Jana Husa, Jana Žižky a Prokopa Holého. Jeho jediným nářadím byla hasičská sekyrka a půlka nůžek na stříhání ovčí vlny. Na Chlum přicházelo mnoho obdivovatelů a mezi nimi byl i kunštátský starosta František Burian, bohatý řezník a uzenář. Na jeho žádost vytesal Rolínek na Burianově pozemku u Rudky v pískovcové skále za pomoci dělníků sochu prezidenta T. G. Masaryka. Na lešení měl jako pomůcku padesátihaléřovou známku s portrétem Masaryka a jeho malou fotografii. Socha byla vysoká i s podstavcem 14 metrů, hlava měřila 165 cm, rozpětí ramen 3,5 metrů. Socha byla slavnostně odhalena 21. října 1928. V roce 1942 bylo toto dílo naivního umění zničeno, zbyly jen obrovité boty, jakoby vyrůstající z ustupující skály.

Burian připadl na myšlenku přičlenit k Masarykově soše umělé jeskyně se sochami blanických rytířů a s pomocí najatých dělníků začal jeskyně hloubit. Rolínek vytesal u vchodu do umělých jeskyň velikého lva jako strážce.

Na podzim 1929 začal Rolínek studovat v Praze na Akademii výtvarných umění u prof. O.Španiela, ale už po roce se vrátil vyčerpán, unaven fyzicky i psychicky. Přesto začal plnit svůj slib pomoci Burianovi v realizaci jeho záměru. Přes všemožnou péči se jeho zdravotní stav rychle zhoršoval. Při práci na jezdecké soše sv. Václava prý řekl matce: „...Já dodělám svatého Václava a on dodělá mě...“

Tato socha byla skutečně jeho posledním dílem. Na podzim 1930 se vrátil do Bořitova. Burian dal podle původních plánů tesat nahrubo další sochy a předpokládal, že je Rolínek dokončí, ale už k tomu nedošlo. V červenci 1931 umírá v rodném domě v Bořitově, je pochován na místním hřbitově.

Erich Roučka - „Moravský Edison“

30. říjen 1888, Velké Meziříčí
16. březen 1986, Neumarkt

 

Zakladatel blanenského podniku na výrobu elektrických měřících přístrojů. Průkopník životosprávy a filantrop.

Syn městského stavitele Václava Roučky a jeho ženy Anny, rozené Hassekové z Třebíče. Jako školák se zajímal o technické přístroje, fyzikální pokusy a elektrické přístroje. V deseti letech si zhotovil jednoduchý ampérmetr, ve čtrnácti pec na tavení mosazi.

Vystudoval elektrotechnický obor c. k. vyšší průmyslové školy v Brně s německým vyučovacím jazykem, protože česká průmyslová škola elektrotechnický obor ještě neměla. Po maturitě nastoupil na dvouletou praxi u firmy Kolben a spol., a. s. v Praze –Vysočanech. Následovalo několik cest do Německa a do Švýcarska, kde se seznámil s technologiemi jemné mechaniky.

Počátkem roku 1911 uskutečnil svůj sen a v Blansku založil vlastní podnik na výrobu elektrických měřících přístrojů. Provoz zahájil ve svých dvaadvaceti letech. Malá továrna, na úvěr, realizovaná starším bratrem Jaromírem se stala základem pro další rozšiřování objektů a rozvoj jemné elektromechaniky. Roučka očekával konec válečné konjunktury a od roku 1916 se začal zajímat o zcela jiný perspektivní obor – řízení provozu parních kotlů.

V roce 1929 začal budovat novou továrnu v Brně – Slatině, blanenskou elektrotechnickou továrnu prodal v roce 1934 Robertu Sochorovi. Výrobní program nového podniku zaměřil na výrobu kotlů k ústřednímu vytápění, na slévárenství a na výrobu ocelolitiny. Firma dobře prosperovala a Roučka ji pronajal továrně Storek Brno a brzy nato podniku Vítkovické železárny a současně uvažoval o jejím prodeji státu. Chtěl se věnovat výhradně vynálezecké činnosti, zejména v metalurgii ušlechtilých ocelí. Plány překazil rok 1948, kdy byla jeho továrna ve Slatině znárodněna. Po znárodnění mu byl vyměřen velmi nízký důchod a podařilo se mu získat místo externího pracovníka v brněnské pobočce Energetického ústavu. Tam se věnoval automatizaci provozu vysokotlakých parních kotlů s práškovými ohništi.

Později emigroval do západního Německa. Po krušném začátku získal místo ve výzkumném oddělení firmy AEG ve městě Heiligenh nedaleko Dűsseldorfu. Na důchod přesídlil do Ezelsdorfu u Norimberka, kde se věnoval své zálibě – medicínskému bádání a propagaci správné životosprávy. Jeho neobyčejně aktivní život se uzavřel ve věku téměř 98 let.

Byl úspěšným podnikatelem, ačkoliv jeho cílem nebyl zisk, ale snažil se řešit technické problémy a tím zdokonalovat svět. V tomto duchu se nese i jeho odkaz humanistický a filantropický.

Ferdinand von Saar – spisovatel temného osudu

30. září 1833, Vídeň
24. červenec 1906, Vídeň
 

Rakouský spisovatel Ferdinand von Saar se ve své tvorbě nejednou vracel na Blanensko, kde pobýval už roku 1872. Do Blanska zavítal poprvé na pozvání Alžběty Salmové, aby po smrti matky trávil zde dobu smutku a oddechu.

Ferdinand von Saar v mládí nastoupil vojenskou kariéru, stal se důstojníkem, ale po prohrané válce roku 1859 armádu opustil a plně se začal věnovat vytoužené dráze spisovatele. Do Blanska se vrací opakovaně, znovu v roce 1880, kdy byl už uznávaným oficiálním rakouským básníkem a spisovatelem. V Blansku se i oženil s Melanií Ledererovou, žil v podzámčí, kde se manželé stávají přímými sousedy rodiny MUDr. Jindřicha Wankla, s níž se důvěrně spřátelili. Saarova manželka za čtyři roky po svatbě umírá a Saar odjíždí do Vídně. Z duševního rozpoložení po smrti manželky nachází Saar východisko v práci. Jeho spisovatelská činnost je natolik úspěšná, že je zahrnut vyznamenáními a čestnými úřady. Je mu udělena medaile pro umění a vědu, zároveň s Jaroslavem Vrchlickým je povolán císařem do panské sněmovny. Přes všechny pocty jeho sympatie byly vždy na straně sociálně slabých.

Saar se vyslovoval, že Blansko je jeho druhým domovem. Pobýval v Blansku opět v roce 1886 a 1887. Příští rok střídá zdejší pobyty s pobytem v Rájci. Do Blanska se vrací i během své dlouhodobé choroby – střevní rakoviny v letech 1900 a 1902. Do Blanska přijíždí ještě v roce 1905, ale to už je jeho návštěva poslední. O rok později si těžce nemocný spisovatel sám vzal život...

Už současníky byl ceněn především pro své mistrné, stylově vybroušené novely. I když brzy po jeho smrti upadlo dílo většinou v zapomenutí, v posledních dvou decenniích se mu opět dostává příznivého ocenění rakouské literární kritiky. Své náměty čerpal mimo jiné i z osudů lidí a prostředí v Blansku a Rájci. Většina těchto „blanenských“ novel byla přeložena do češtiny: Dr. Trojan, Troglodytka, Tambi, Worlova rodina. Do češtiny byla také v roce 2001 přeložena básnická skladba s blanenskou tématikou „ Heřman a Dorotka“. Tuto skladbu skvěle přeložil PhDr. Jaroslav Bránský.

Saar svým dílem zanechal zajímavé dokumenty o konci minulého století na Blanensku, které si zasluhuje i dnes pozornosti.

Hugo František ze Salmu – šlechtic a osobnost téměř renesanční

1. duben 1766, Vídeň
31. březen 1836, Vídeň

 

Mezi bezesporu nejzajímavější postavy blanenského regionu, které výrazně zasáhly svojí činností jak ekonomickou tak kulturní do dějin Blanenska, patří osobnost starohraběte Huga Františka ze Salmu.

Narodil se jako syn Karla Josefa knížete ze Salmu ve Vídni a kmotrou mu byla císařovna Marie Terezie. Jako mladík pobýval v Brně a byl vychován francouzským abbém. Později se zdržoval zejména ve Vídni. Dostalo se mu plného osvícenského vzdělání ve všech směrech lidské činnosti. Byl nadaný nejenom jazykově (hovořil šesti jazyky) a literárně, ale velmi inklinoval k přírodovědným a technickým vědám.

Na straně rakouské armády se také zúčastnil napoleonských válek /Legnano/, byl zajat a u Castellaria, jednal osobně s Napoleonem jako tlumočník svého oddílu. Sloužil také u jízdy vévody Ferdinanda Wűrttemberského a později vystoupil z aktivní vojenské služby. Vedly ho k tomu nejen problémy zdravotní, ale i jeho zájem o intelektuální činnost. Oblíbil si studium chemie a seznámil se s předními učenci tohoto oboru. Od roku 1798 měl zařízenou v Rájci na zámku chemickou laboratoř.

V roce 1802 se oženil s Marií Mac Caffry Maguire Keanmore z rodiny původem skotské. Velmi se také zajímal o objevy v Moravském krasu a sám se jich aktivně účastnil. Oblast Moravského krasu na jeho popud navštívil císař František I. s císařovnou /1805/. Císař si prohlédl zejména Býčí skálu a sloupské jeskyně.

Hugo František Salm podporovaný hrabětem Auerspergem a Mitrovským založil dnešní Zemské muzeum v Brně (dříve Františkovo) a položil také základy k jednomu z největších center badatelské činnosti na Moravě. Odkoupil rovněž pozůstalost slavného moravského historika Schwoye a daroval ji do zemských sbírek, které obohatil zejména mineralogickými unikáty.

Nemalý zájem měl i o vydání známého moravského díla z oblasti listinné (Code diplomaticus Moraviae), který obsahuje staré moravské listiny a tvoří protějšek k českému listinnému souboru.

Jeho úcta k intelektuální činnosti se projevila i ve skutečnosti, že dal postavit na brněnském hřbitově litinový náhrobek J. Dobrovskému. Jeho aktivita na poli železářském, a podíl na rozkvětu salmovských železáren, byla zásadní v mnoha směrech.

Hugo František starohrabě ze Salmu zemřel ve Vídni a byl pochován ve Sloupě se svojí manželkou.

 

Bruno ze Schauenburku – královský rádce a kolonizátor Moravy

asi 1205
1281, Kroměříž


Bruno byl šlechtic a duchovní ze starého severoněmeckého rodu, který se významně zapsal do dějin celé Moravy a také Blanenska. Patřil k předním rádcům českých králů Václava I. a zejména Přemysla Otakara II. Jako třetí syn holštýnského a schauenburského hraběte Adolfa III. byl od mládí předurčen k církevní dráze. Roku 1244 ho papež Inocenc IV. jmenoval papežským kaplanem o rok později olomouckým biskupem. Díky tomu skončily letité spory ohledně obsazení tohoto stolce. Na biskupa byl ale Bruno vysvěcen až roku 1247, protože král Václav nejprve s jeho podporou váhal. Vzápětí si však nový biskup získal královu přízeň, když se za povstání jeho syna Přemysla postavil na Václavovu stranu a později se zasloužil o smíření otce a syna.
Biskup Bruno se ve své diecézi aktivně zabýval reformou církevní správy a věnoval se také zvelebení biskupského majetku, včetně blanenských statků. Je pokládán za průkopníka kolonizace středověké Moravy, kde pomocí lenního systému zalidňoval dosud neobydlené oblasti hlavně na Drahanské vrchovině a na severu země. V jeho listině z roku 1267 je například poprvé zmíněna kolonisty založená Ostrava. Na Moravě založil vedle Kroměříže také hrady Mírov a především Blansek, kde často pobýval, neboť je zde datováno několik jeho listin. Biskup Bruno hovořil německy, latinsky a zřejmě i česky. Vyznal se v teologii, ale díky šlechtickému původu i ve vojenském umění a stavbě hradů. Podle jedné pověsti právě on udělil Blansku do znaku bílou pevnostní věž.
Po Václavově smrti se Bruno stal rádcem a diplomatem Přemysla Otakara II. a oporou královské moci na Moravě. Dvakrát doprovázel krále na křížové výpravy do pohanských Prus, získal pro něj Štýrsko a podařilo se mu dokonce dojednat králův sňatek s uherskou princeznou Kunhutou. Často stál v čele přemyslovských vojsk. Bitvy na Moravském poli se však zřejmě již neúčastnil a následně složil hold Rudolfovi Habsburskému, který ho pověřil správou severní Moravy. Bruno ze Schauenburku zemřel v roce 1281 a byl pochován v Kroměříži před hlavním oltářem kostela, jenž sám založil.

MUDr. Jindřich Wankel – otec moravské archeologie

15. červenec 1821, Praha
5. duben 1897, Olomouc


Narodil se jako syn zemského rady Damiána Wankla. Vystudoval pražské gymnázium a později lékařskou fakultu. Roku 1847 získal titul doktora medicíny a následujícího roku se stal specialistou – chirurgem. V revolučním roce 1848 byl přidělen jako legionář do pražské nemocnice.
Poprvé spatřil Blansko před rokem 1849, když zde pobýval na návštěvě u svého přítele. V roce 1849 byl jmenován knížetem Salmem vrchnostenským lékařem v Blansku. První léta své praxe působil v Jedovnicích, pak byl povolán jako nástupce vrchnostenského lékaře Dr.Tilla do Blanska a jmenován zde knížecím a hutním lékařem. V Blansku se usadil a oženil se s Eliškou Šímovou, dcerou bývalého vrchního v Kuřimi.
Mimo svoji lékařskou praxi se Wankel cítil být povolán k archeologické a speleologické práci. Moravský kras se stal jeho životním cílem. Věnoval se velmi podrobně zkoumání jeho historie a dějin celého regionu.
Již v roce 1850 měl v Adamově vědeckou přednášku o jeskyních Moravského krasu a ukázal zde veřejnosti některé výsledky svých objevů, např. kostru jeskynního medvěda, kterou v roce 1855 daroval Přírodovědeckému muzeu ve Vídni.
Své výzkumy a bohatou vědeckou činnost publikoval ve více než 60 pracích. Nejvíce se proslavil objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště v Býčí skále u Adamova. Tento archeologický nález se stal trvalou součástí sbírkového fondu Národního muzea ve Vídni.
Přímo bestsellerem se stala jeho kniha „Bilder aus der Mährischen Schweitz“, která si získala svým poutavým a čtivým obsahem srdce mnoha čtenářů. Tato práce snese srovnání s význačnými romantickými cestopisy tehdejší Evropy.
Jindřich Wankel se také bohatě angažoval v blanenském společenském a kulturním životě. Stal se zakladatelem významného blanenského čtenářsko-pěveckého spolku Rastislav, jehož spolkový prapor navrhl český malíř, Wanklův důvěrný přítel, Josef Mánes. Wankel se rozloučil s Blanskem 28.6.1883, kdy byl také jmenován čestným občanem města Blanska.
Poslední léta svého života trávil v Olomouci a důchodem 1500 zl. ročně, který mu poskytoval jeho bývalý zaměstnavatel kníže Salm. Zde 5. dubna 1897 zemřel.
Ve stopách jeho kulturní a osvětové činnosti šly jeho čtyři dcery, které se zapsaly podobně jako jejich otec do povědomí blanenské i širší veřejnosti. Vlasta se stala manželkou zakladatele olomouckého muzea prof. Jana Havelky, Karla se proslavila jako spisovatelka, etnografickým výzkumem se intenzivně zabývaly Madléna a Lucie.



Jindřich Zdík – biskup, vzdělanec a diplomat

asi 1083
1150, Praha


Byl jeden z největších českých vzdělanců období raného středověku, vynikající duchovní a diplomat církevních reforem. O Zdíkově původu byly vysloveny nejrůznější domněnky. Podle jedné teze pocházel přímo z přemyslovců, pravděpodobně však byl synem kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy. Olomouckým biskupem byl zvolen v roce 1126. S jeho jménem jsou spojovány počátky Blanska a vzniku kostela v románském slohu v místech pozdějšího kostela sv. Martina. Byl lenním pánem biskupské državy blanenské. Původní kostel, jehož stavba začala v roce 1136, byl v roce 1141 Zdíkem vysvěcen.
 

První písemná zmínka o Blansku je zachycena v letopise Kanovníka vyšehradského a vztahuje se ke Zdíkově sporu s knížetem Vratislavem o právo vystavět v Blansku nový kostel.
Kanovníkův latinský popis události zde začíná těmito slovy:
...Quodam tempore episcopus Olomucensis Henricus in villa, quae Blansko vocatur, ecclesiam constructurus erat, haec enim villa multo ante tempore sub potestate praedecessorum eius fuerat, Wratizlaus antem, unus de ducibus Moraviae, bonum propositum boni pontificis, ut cognovit, curiose pertractare coepit qualiter hoc propositum destruere posset...“
...Kdysi chtěl biskup olomoucký Jindřich stavět kostel ve vsi, která se nazývá Blansko, neboť ta ves od dávných časů patřívala pod moc jeho předchůdců. Ale Vratislav, jeden z knížat moravských, jakmile zvěděl o dobrém úmyslu dobrého biskupa, počal pilně pracovati o tom, jak by mohl ten úmysl překaziti...“
 
Spor po čase ukončilo až rozhodnutí pražského knížete Soběslava, který dal za pravdu biskupovi, a tak mohl Jindřich Zdík nový kostel v Blansku dostavět a vysvětit.
Jako diplomat sloužil nejprve knížeti Soběslavu I. a později podpořil Vladislava II, když se proti pravidlu seniorátu dostal na knížecí stolec. To, spolu se starším sporem o postavení kostela v Blansku, mu vyneslo nesmiřitelné nepřátelství moravských Přemyslovců, zejména Konráda II. Znojemského.
Biskup Jindřich Zdík byl člověk evropského rozhledu, znal osobně papeže, Bernarda z Clairvaix i císaře, dvakrát navštívil Svatou zemi, cestoval po Svaté říši římské, do Itálie i Pruska.
Zemřel v roce 1150, pohřben byl na strahovském klášteře v Praze.