V jedné malé chaloupce v Blansku žila před mnoha lety stará žena, o které všichni v okolí říkali, že je to čarodějnice. Nebyla však zlá, mnohým lidem dokonce i pomohla.
Jednoho dne se mladé dívce co bydlela v sousedství, ztratily docela nové botky. Byla z toho velice smutná, vždyť takové krásné boty, to dřív bylo skoro celé jmění! Ráno, když vyšla před domek, potkala sousedku čarodějnici a ta se jí ptá: „ Copak, děvče, že už od rána jdeš taková zamyšlená?“ Děvče jí tedy o svém trápení s botkami všechno vypovědělo. Čarodějnice nad tím pokývala hlavou, pozvala ji k sobě a slibovala: „ I jen se nic neboj, děvenko, nebude to dlouho trvat a dozvíme se, kdo tvoje botky vzal.“
Potom rozdělala v kuchyni oheň a začala nad ním cosi mumlat. Kloudného slova jí však nebylo rozumět. Když skončila, řekla mladé ženě, aby jen šla domů, že ráno uvidí. Ale ta nebyla spokojená a vyčítala sousedce rozlobeně: „ Jen jste si tu celou dobu cosi mumlala, ale botky nikde!“
„Poslechni mě, běž domů a ráno uvidíš,“ opakovala důrazně čarodějnice, aby ji uklidnila. Co měla chudák holka dělat. Zamířila tedy k domovu, jak si stará sousedka přála, a čekala co bude dál. Ráno, sotva vstala z postele, otevřely se náhle bez zaklepání dveře. Na prahu stála podivná osoba, zachumlaná až přes oči ve vlňáku a šátcích, a beze slova hodila před ženu její ukradené boty, práskla zlostně dveřmi a byla pryč. Když se děvče vzpamatovalo z překvapení, běželo k sousedce čarodějnici a zase jí povídá:
„Tak to vidíte, panímámo, botky sice mám, ale kdo je vzal, to stejně nevím.“
„Běž jen klidně domů a do tří dnů i to uvidíš“, odpověděla čarodějnice. A opravdu, třetího dne byla jedna dívčina kamarádka bez zjevné příčiny ve tváři plná ošklivých boláků a strupů. To bylo to znamení, které sousedka čarodějnice předpověděla!
Mladá žena byla sice ráda, že má boty nazpět, ale sousedčino čarování ji tak vystrašilo, že se nakonec raději odstěhovala, i když ji čarodějnice všemožně ubezpečovala, že se jí vůbec nemusí bát.
Blanenská čarodějnice často čítala v knize plné kouzel. Měla ale vnučku, která byla na rozdíl od ní velice zlá, a ta po stařeně často chtěla, aby jí knihu ukázala nebo alespoň půjčila. Ale stará ji vždycky odmítla: „Ne, ty mou knihu nikdy nedostaneš, napáchala bys s ní hodně zlého!“
Před svou smrtí tak blanenská čarodějnice raději knihu spálila, než aby ji nechala napospas zlé vnučce.